Dnes máme mnohonásobně vyšší energetickou náročnost na osobu než před 200 lety

Na letošní konferenci ENVIRO 2025 byl mezi přednášejícími odborníci mimo jiné Miroslav Havránek, ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, který přinesl publiku velmi zajímavé zamyšlení nad klimatickou změnou doložené čísly.

Miroslav Havránek se vedle klimatické změny ve své přednášce věnoval dalším důležitým tématům: cirkulární ekonomice, znečištění vody a vzduchu mikroplasty či dekarbonizaci.

Metabolismus moderní doby

Svou přednášku uvedl pojmem udržitelnosti, která je dnes velmi skloňována ve všech oblastech. Jedním z hlavních témat celé přednášky pak byly hlavně klimatické změny. Podle Havránka už nejde jen o to, že se „něco děje s klimatem“. Jde o to, jak obrovský tlak náš druh vyvíjí na planetu jako celek – a jak rychle se mění způsob, jakým jako společnost fungujeme.

„Jsme pod obrovským sociálním tlakem a zároveň procházíme hlubokou transformací toho, jak náš druh jako celek funguje. Když se podíváme na metabolický profil dnešní společnosti – tedy kolik energie spotřebováváme – už se nebavíme jen o průmyslové společnosti, ale o společnosti, kde je na osobu spotřebováno obrovské množství energie a technologií. Když tento profil porovnáme se společností před dvěma sty lety, vidíme, že došlo k několikanásobnému nárůstu energetické náročnosti na jednoho člověka.“ říká Havránek jením dechem dodává: „To se odráží i v tom, jak využíváme fosilní paliva a co to znamená pro uhlíkový cyklus planety. Uhlík, který byl po miliony let bezpečně uložený pod zemí, dnes spalujeme a uvolňujeme zpět do atmosféry. A ekosystémy přestávají stíhat.“

Klimatický systém není raketová věda

Už od 19. století víme, že čím víc CO₂ v atmosféře je, tím víc tepla zadržuje. Spalování fosilních paliv tak přímo ovlivňuje globální teplotu. Miroslav Havránek následně popisuje čtyři scénáře, jak se s klimatickou změnou můžeme, nebo budeme muset vypořádat:

• Mitigaci – tedy snaha zpomalit nebo omezit samotný proces klimatické změny.
• Adaptaci – přizpůsobení se novým podmínkám. I tato cesta je možná, ale má své limity. Na některé extrémy – jako byly například extrémní srážky v řecké Zagoře – se jednoduše adaptovat nedá.
• Intervenci – technologický zásah známý jako geoengineering. Ten může v některých ohledech fungovat, ale je velmi riskantní, protože zatím nemáme dostatečnou představu o možných vedlejších důsledcích.
• Plán D – tedy scénář, kdy se pokusíme změnu klimatu prostě nějak přežít.

„Změna klimatu – ať o ní vedeme diskuse jakkoli – je zcela reálně pozorovatelná. Všechna dostupná data podporují hypotézu, že klimatická změna probíhá převážně v důsledku lidské činnosti,“ uvedl Havránek

Mikroplasty jako tichý zabiják

V přírodě nalezneme směsi různých chemikálií, které na sebe vzájemně působí a mohou mít nepředvídatelné dopady na živé organismy. Plasty jsou sice praktické — jsou lehké, levné, tvarovatelné – ale paradoxně i extrémně nebezpečné, protože v přírodě vydrží stovky let. „Plastová vlákna se mechanicky rozpadnou na miliony mikroplastů, které se v přírodě drží roky a zatím nevíme, jaký mají dopad na životní prostředí i lidské zdraví.“ Mikroplasty jsou podle Havránka ještě větší problém než makroplasty, protože dochází k reálné kontaminaci ovzduší, zejména jemnými prachovými částicemi. Upozornil, že i když tento problém není vyřešen, díky přechodu od neekologických paliv se stav ovzduší zlepšuje.

Průmysl je zakořeněný v naší historické paměti

Naše průmyslová tradice se táhne napříč staletími už od dob Přemysla Otakara II., za Rakouska-Uherska pak české země patřily k jeho nejprůmyslovějším částem. V počátcích monarchie se na celkové průmyslové produkci podílely až z poloviny, ke konci zhruba třetinově, přestože tvořily jen asi 12–15 % populace celé říše.

V rámci Evropské unie patříme mezi nejprůmyslovější země. Průmysl tvoří obrovskou část naší přidané hodnoty. Podíl průmyslu na HDP je u nás disproporčně vyšší než evropský i světový průměr.

„Největší propady v průmyslové produkci u nás nesouvisely s ekologickou legislativou, ale s transformací ekonomiky počátkem 90. let, pak následovala hypoteční krize v roce 2008, pandemie covidu, nebo aktuálně válka na Ukrajině, která paradoxně český i evropský průmysl opět částečně rozhýbala. Jenže tady narážíme na další zásadní problém, který souvisí s plánovanou zelenou transformací: strukturální složení českého průmyslu. Vyrábíme hlavně v tzv. „hard-to-abate“ sektorech – tedy v odvětvích, která jsou extrémně energeticky náročná a obtížně dekarbonizovatelná,“ uvádí Havránek.

Demografie jako klimatická změna

Jednou z výzev do budoucna, je ne zcela pozitivní demografický vývoj. Dle výhledu klesne do roku 2050 počet pracovních sil o třetinu. Do 25 let tedy bude třeba zvýšit produktivitu o třetinu a pokud chceme být konkurenceschopnější, tak ještě víc.

Důležité bude, jak proběhne dekarbonizace, protože nemáme vlastní významné zásoby fosilních paliv, jsme závislí na ostatních zemích. „Navíc vstupujeme do doby, kdy se možná uzavírá motor globalizace. Politická a geopolitická nestabilita, snaha zkracovat dodavatelské řetězce a tahat výrobu zpátky domů, to všechno znamená obrovské změny a tlak na naši vlastní schopnost inovovat, přizpůsobit se a být soběstační,“ říká Havránek a celou přednášku pak uzavírá:

„S inovacemi jde ruku v ruce i vzdělávání. Potřebujeme vzdělávat nové generace pro nové typy práce a podpořit celoživotní učení. Ocitli jsme se v pasti – demografické i environmentální – a jediná cesta ven je inovovat. Pokud někdo vymyslí něco chytřejšího, sem s tím. Ale zatím to nejlepší, co máme, je inovace a vzdělávání.“