Reklama

3. 7. 2019  |  Voda  |  Autor: redakce

Město či obec musí zajistit provoz vodohospodářské infrastruktury na svém území

Každé město či obec, na jehož území je vybudována vodohospodářská infrastruktura, musí učinit rozhodnutí, jak bude s touto infrastrukturou zacházet. Tedy zda se bude o provoz vodovodů a kanalizací starat samostatně, nebo si vybere specializovanou firmu.

Rozhodujícím kritériem pro výběr zacházení s infrastrukturou by měla být jednak efektivita provozování, což má návaznost na cenu vodného a stočného, a jednak také odbornost a schopnost technického zabezpečení celého provozu.

V České republice lze najít mnoho příkladů, kdy obec si buď sama nebo prostřednictvím jí vlastněné provozní společnosti zajišťuje provoz. Obec tak má plnou kontrolu nejen nad vlastním majetkem, ale i jeho provozem. V některých případech však tento provozní model může svádět k praxi, kdy do ceny vodného a stočného nejsou promítány veškeré náklady s provozováním spojené, ale jsou „rozpuštěny“ v nákladech na provoz a správu obecního úřadu (např. administrativní pracovnice obce zároveň uzavírá smlouvy s odběrateli či vystavuje faktury za vodné a stočné. Tato činnost by neměla být hrazena z obecního rozpočtu na úkor jiných potřeb obce, ale měla by být započítána právě do ceny vodného a stočného. Nejinak je tomu s činností údržbáře, technika atd.). Obzvlášť v případech, kdy na veřejný vodovod či kanalizaci nejsou napojeni všichni obyvatelé dané obce, lze hovořit i o zvýhodňování vybrané skupiny obyvatel na úkor ostatních.

Jak ukazují výsledky šetření Ministerstva zemědělství, další poměrně rozšířenou praxí je nedostatečná tvorba prostředků určených na opravu a obnovu infrastruktury, či dokonce dotace ceny vody z obecního rozpočtu přes nákladovou položku záporný zisk. Tento problém se týká především malých a nejmenších obcí. Lidé sice platí nižší cenu za jeden metr kubický, ale obec má nižší výnosy z provozu vodohospodářského majetku a nemá proto dostatečné zdroje na jeho údržbu a obnovu. Tento stav pak vede k častým poruchám na síti a vysokému procentu ztrát vody.

Další možností pro města a obce coby vlastníky vodohospodářské infrastruktury je svěřit provoz externímu provozovateli, a to na základě vyhlášeného koncesního řízení, ze kterého vzejde pro obec nejvýhodnější nabídka. Obec vítězi koncesního řízení pronajme majetek, veškeré provozní náklady jdou přímo za touto provozní společností a za tento provoz platí obci nájemné, které slouží obci k pokrytí potřebných investic do vodohospodářské infrastruktury. Obec se tak může plně soustředit na správu a investice do vodohospodářské infrastruktury, rizika spojená se samotným provozem (mrazy, havárie, závady na technologii) a komunikace s koncovými odběrateli jsou přenesena na provozní společnost.

Provozní smlouvy se v současné době uzavírají v naprosté většině případů na období pět či deset let. I to je zárukou pro obec, pokud by provozovatel nevykonával dobře svoji činnost, měl by jen malou šanci na obhájení svého působení v novém provozním období.

Pokud vlastník deleguje právo vybírat vodné a stočné na provozovatele, ten následně fakturuje úhradu za dodávku pitné vody a odvedení a čištění odpadní vody od koncových zákazníků. Z vybraných peněz financuje provoz a vytváří prostředky, z nichž vlastník hradí obnovu či modernizaci stávající sítě a budování nové sítě. Je-li provozovatelem sám vlastník, jsou tyto náklady obsaženy v ceně vodného a stočného v položce odpisy a zisk, jsou-li provozovatel a vlastník dvě různé osoby, odvádí provozovatel obdobné prostředky vlastníkovi ve formě nájemného. Pro řádnou funkci vodohospodářské infrastruktury tak není podstatné, zda její obnova je financována z nájemného, či odpisů a zisku, ale skutečná výše vybraných a následně zainvestovaných prostředků určených na její obnovu.

Vlastnictví a provoz vodohospodářské infrastruktury s sebou přinášejí velkou zodpovědnost s řadou zákonných povinností. Pro tu je nutné být vybaven znalostí svých práv a povinností, kvalitní technologií a vybavením a především odborným personálem. To však nejde dohromady s nízkou cenou vodného a stočného, neboť nedostatek zdrojů na obnovu a údržbu má za následek častější poruchy na síti a s tím spojené vyšší ztráty v trubní síti. Což v dnešní době sucha a důrazu kladeném na kvalitu životního prostředí není pro přírodu a lidskou populaci příznivé.

 

Zdroj: SOVAK ČR/ Ing. Miroslava Vaculíková, MBA Desatero správného provozovatele či vlastníka vodohospodářské infrastruktury s odbornou recenzí Ing. Milana Míky a ing. Filipa Wannera, Ph.D.

 

Foto: ilustrační/ Pixabay

 

 



 

Máte dotazy či připomínky?

Napište nám,

vaše názory nás zajímají.

Tento portál tvoříme společně.


 



 

 

© Ekologie v praxi, z.s. Autorská práva jsou vyhrazena a vykonává je vydavatel

ZPĚT NA SEZNAM

PARTNEŘI