Na semináři zazněly hned v úvodu dvě protichůdné strategie zadržování vody v krajině, které by se daly označit jako nádrže versus přírodě blízká řešení. Svůj význam mají samozřejmě oba přístupy. Jsou místa, kde se bez nádrží do budoucna neobejdeme, máme-li zajistit dostatek vody pro obyvatelstvo, zemědělství a průmysl. Ale nádrže nemohou být jediným řešením. Zásadní je změna hospodaření na zemědělské a lesní půdě a uvážlivé hospodaření s vodou ve městech. Nelze přehlížet význam zdravé, na organické látky bohaté půdy, přirozených lesních porostů a přírodě blízkých krajinných prvků, které slouží dvojímu účelu – zadržení vody v krajině i ochraně před povodněmi. Podobnou funkci má v lidských sídlech tzv. modrozelená infrastruktura, která spojuje zeleň a udržitelné nakládání s dešťovou vodou.
Tématem byla i zhoršující se kvalita vody v přírodě, což klade větší nároky na technologie k úpravě vody na vodu pitnou a tím také zvyšuje její cenu. Přesto účastníci semináře měli možnost občerstvit se sklenkou kohoutkové vody, jejíž cena je jeden jediný haléř! Tuto realitu si mnohdy pod tlakem zpráv o drahé vodě neuvědomujeme.
Shodujeme se s tím, co řekl František Kožíšek ze Státního zdravotního ústavu, že pitná voda ve velkých vodárenských systémech u nás patří ve srovnání s Evropou k lepšímu průměru, ale kvalita z nejmenších vodovodů provozovaných často lokálními provozovateli nebo vlastníky je mnohem horší a pohybuje se pod evropským průměrem. Řešením by mělo být sdružování vlastníků do větších funkčních celků, což by podpořilo také jejich finanční soběstačnost a schopnost investovat do udržitelnosti vodárenské infrastruktury. Pokud nejmenší obce do 500 obyvatel samostatně účtují vodné a stočné, nemají reálnou možnost jak financovat z vybraných peněz budoucí obnovu infrastruktury. Zlepšení stavu systémů lze také očekávat od probíhajících analýz rizika, což je nová povinnost pro všechny vlastníky a provozovatele. Tyto analýzy, běžné již řadu let u velkých provozovatelů, by u těch nejmenších měly odhalit technické i personální slabiny a rizika a zajistit tak bezpečnou dodávku kvalitní pitné vody spotřebiteli.
Co na semináři dále zaznělo? Zástupce ministerstva zemědělství Pavel Punčochář v úvodní přednášce zdůraznil, že co se klimatu týče, nebudou rozhodovat průměry, ale extrémy. Ministerstvo hodlá extrémům čelit budováním přehrad, ve kterých zachytíme vodu, která bude v budoucnu dopadat častěji formou intenzívních a rychlých srážek. Podle Martina Pivokonského z Akademie věd, který prezentoval i za nepřítomného Víta Kodeše z ČHMÚ, čelíme změnám kvality přírodních vod vlivem činnosti člověka. Jednak je to již dlouho známá ale zatím nedostatečně řešená eutrofizace, čili nadbytek živin v tocích spojený s nárůstem sinic a řas, a také výskyt chemikálií pocházejících z lidské činnosti. Přesto podle hygieniků nebezpečí těchto cizorodých látek není tolik spojeno s pitnou vodou, jako spíše s jejich vdechováním nebo příjmem potravinami.
Změna kvality surové vody s sebou nese potřebu reagovat nejen změnou technologií, ale i technologických postupů a monitorování procesu úpravy vody. Neshoda vzorků dodávané pitné vody s naší přísnou legislativou se pohybuje kolem jednoho procenta. Podle Kožíška máme v oboru dodávek vody největší rezervy v omezování vedlejších produktů dezinfekce chlorem a ve zvládání epidemických stavů. Pokud už k nějaké epidemii dojde, chybí zveřejňování příčin a tím možnost poučení i pro další provozovatele, což je v rozvinutém světě běžné.
Poslední přednáškou vysvětlil Jiří Lidmila základní principy regulace ceny vodného a stočného a objasnil strukturu nákladů. Cena za vodné není jen cenou za kubík vody, ale za komplexní službu, která je s dodávkou vody a jejím vyčištěním a navrácením zpět do přírody spojena.
Foto: ilustrační/ Vodní nádrž Suchomasty/ Wikimedia Commons
Komentáře