Vodní toky v intravilánech

Obyvatelé sídel chtěli i říční prostor co nejvíce stavebně využít, což vedlo k jeho zužování. Na druhou stranu chtějí mít obyvatelé svoje stavby chráněné před povodněmi, k čemuž je potřebná velká povodňová průtočná kapacita koryta.

Tímto rozporem se v minulosti zabývaly technické úpravy intravilánových vodních toků. Průtočnou kapacitu, která je dána součinem plochy průtočného průřezu koryta a dosažitelných rychlostí proudění, získávaly jednak zahlubováním koryt, jednak vytvářením koryt tvarově jednoduchých a hydraulicky hladkých, umožňujících vznik velkých rychlostí proudění. Takto vnikala v řadě míst koryta vysloveně kanálového charakteru.

Nutně se však projevovaly a projevují nedostatky těchto přístupů. Mnohde se ani těmito přístupy nepodařilo vybudovat koryta opravdu spolehlivě kapacitní – v řadě obcí a měst existují vodní toky, které jsou sice technickou úpravou výrazně morfologicky a ekolologicky degradovány, ale pro zajištění dostatečné ochrany zástavby před povodněmi stejně nejsou jejich koryta dost velká. Vytváření technických koryt s dispozicemi pro velmi rychlé povodňové proudění se také může projevovat jako dvojsečné z hlediska dynamických účinků povodní – pokud povodeň významněji přesáhne kapacitu takového koryta, bude z něj vybřežovat s velkými rychlostmi proudění, které mohou zvětšovat povodňové škody. V naší době pak pociťujeme jako významné nedostatky technických úprav ekologickou degradaci intravilánových úseků potoků a řek a zmenšení pobytové a rekreační hodnoty říčních území pro obyvatele. Technicky řešená koryta, dimenzovaná na velké, povodňové průtoky jsou často velmi špatně uzpůsobena pro ekologicky přijatelné fungování za malých a běžných průtoků….které v korytě panují po většinu času. S tím může souviset otázka funkční využitelnosti prostoru koryta – technická koryta často vytvářejí prostory a povrchy, třeba různé suché bermy, které v době mimo povodně neslouží ničemu a nikomu a nanejvýše vyvolávají problémy s údržbou.

Obr. 1 Husté zastavování sídelního prostoru vedlo k výstavbě koryt kanálového charakteru. Tato řešení však mají jak technické, tak kapacitní limity a působí silnou ekologickou degradaci vodních toků. (Destruované koryto v České Kamenici po povodni roku 2010.)

Lidé zhoršovali povodňová rizika vždycky, když zapomínali na přirozené chování řek a potoků a snažili se přes míru zmocňovat jejich prostoru. Řadě lidí by přišlo vhod, kdyby se pro vodní toky v obcích a městech podařilo vynalézt něco na způsob kouzelného nafukovacího nebo teleskopického koryta. Běžně by bylo malé, nejlíp jako brčko, a dalo by se vedle něj nerušeně stavět, parkovat s auty a odkládat všelijaký nepotřebný odpad. Kdyby na to přišlo, nejlíp tak nějak dovnitř, do sebe, by se nafouklo a pobralo by aspoň „stoletou“ vodu. Bohužel pro tyto zástupy zájemců a naštěstí pro vodní toky se zatím takový vynález, hodný nejspíše Nobelovy ceny, nepodařilo dotáhnout do konce - minimálního nároku vodního toku na velikost průtočného průřezu by nejspíše muselo být dosaženo nějakou enormní rychlostí proudění.

Obr. 2 Mnohá technicky řešená koryta v obcích jsou velmi odpudlivého vzhledu, nepřispívají ke vzniku hodnotného pobytového a rekreačního prostředí. Velká rychlost povodňového proudění v hladkém a kapacitním korytě se může při vybřežení vymstít….(Polepka v Polepech u Kolína..)

Obr. 3 Vrcholem morfologicko-ekologické degradace vodního toku v intravilánu (pomineme-li extrémní možnost zatrubnění) je hladké technnické opevnění dna koryta. V tomto případě (Vranský potok v Kmetiněvsi) je ovšem nepřiměřené celkové řešení koryta. Široká plocha návsi přímo volá po odstranění této ohyzdné, ekologicky znehodnocující technické úpravy a po přírodě blízkém rozvolnění koryta. To může mimo jiné vytvořit i větší povodňovou průtočnou kapacitu.

Intravilánové úseky vodních toků jsou také často zatíženy příčnými stavbami – jezy a stupni. V řadě případů to jsou objekty, které neodmyslitelně patří k historické zástavbě a také určují dlouhodobé zavedené úrovně hladin povrchové i podzemní vody. Nutno však konstatovat také problémy:

jezy a stupně působí jako překážky v migraci vodních živočichů (malé vodní elektrárny navíc obvykle ničí vodní živočichy, kteří se dostanou do turbin)
vzdutí jezem nebo stupněm ruší přirozený podélný sklon vodního toku, zbavuje vodní tok přirozené proudnosti a tedy přirozené hydraulické členitosti
v řadě situací mohou příčné stavby v korytě vodního toku zhoršovat průběh povodní (nevhodně situovaný jez v horní části zástavby může podporovat povodňový rozliv do zástavby, nevhodně situovaný jez v dolní části sídla může působit nežádoucí zpětné povodňové vzdutí).

Obr. 4 Jez působí jako překážka v migraci vodních živočichů, morfologicky degraduje vodní tok zavzdutím a může ovlivňovat průběh povodní vzhledem k zástavbě obce – oproti stavu, kdy by jez v daném místě nebyl. (Jez na Jizeře v Benátkách nad Jizerou.)

V dnešní době se prosazuje nový přístup k intravilánovým úsekům vodních toků: Zajistit velkou povodňovou průtočnost, potřebnou k ochraně zástavby, ale nikoliv cestou kanalizace. Upravit vodní tok tak, aby si zachovával alespoň základní ekologické hodnoty a nevypadal a nefungoval jako kanál, ale jako potok nebo řeka. Tento směr se označuje v podstatě shodnými pojmy intravilánové revitalizace nebo přírodě blízké úpravy koryt v intravilánech.

Lze říci, že ve vodohospodářsky pokročilém zahraničí, například v sousedním Bavorsku, patří úpravy tohoto typu k opatřením, která obce a města nejčastěji požadují od státní správy vodních toků. Opatření typu přírodě blízkého „povodňového rozvolnění“ (Hochwasserfreilegung) také jsou často realizována a lze je vidět v řadě Bavorských obcí.

Obr. 5 Přírodě blízké, leč povodňově kapacitní řešení potoka v Bad Staffelstein v severním Bavorsku. (Realizace 2011 – 2012, pohled v roce 2013.)

Obr. 6 Také v nejstísněnější partii zástavby může být potok vypadat alespoň zčásti jako potok. Zde byla uplatněna zásada: V nejhorších místech řešit přírodě blízkým způsobem alespoň dno koryta, které je základnou jeho ekologických funkcí. (Bad Staffelstein)

Intravilánové revitalizace

Začínáme si uvědomovat, že veřejný prostor sídel je příliš cenný na to, aby byl znehodnocen nějakými druhořadnými technickými úpravami nebo obětován výdělkářským aktivitám, které se míjejí s veřejnými zájmy. Z toho vycházejí vodohospodářská řešení, která integrují protipovodňovou ochranu a obnovu ekologické, vzhledové a pobytové hodnoty vodních toků a jejich niv.

V zastavěných územích se ovšem revitalizace odehrávají v jiných podmínkách než ve volné krajině, mívají poněkud jiné cíle, používají specifická řešení….a vyvolávají specifické objemy nákladů. Ve volné krajině je snahou obnovovat přirozeně malá, členitá a málo kapacitní koryta, pokud možno přírodně autentická, podporující tlumivé rozlivy povodní do okolních niv. V zástavbě obcí a měst jsou zpravidla podstatně omezenější prostorové podmínky a je nutné respektovat prioritní požadavek dostatečně velké průtočné kapacity a obvykle též stability koryta. V tomto oboru se mohou vyskytnou velmi různorodá řešení, která pro každý jednotlivý případ vyžadují zvláštní přístup a jejichž výsledkem může být různá míra přiblížení přírodě. Otvírá se tu prostor pro nápadité architektonické a výtvarné pojednání městské krajiny, které bere v potaz základní ekologické požadavky.

Intravilánová protipovodňová a revitalizační řešení se mohou odbývat v podstatě ve dvou situacích. Ve stísněných podmínkách zejména historických středů sídel, kde je vodní tok vymezen existujícím korytem a jeho prostor není možné rozšiřovat, se kombinují pasívní opatření na protipovodňovou ochranu jednotlivých budov a čtvrtí (dílčí stavební úpravy domů, pevné a mobilní protipovodňové stěny) se zajišťováním jakéhosi řekněme „ekologického minima“ koryt. V uvolněnějších podmínkách zpravidla okrajových částí zástavby se pak mohou uplatnit velkorysejší řešení, v nichž se jako aktivní prvek protipovodňové ochrany objevuje zvětšování průtočné kapacity koridorů vodních toků rozšiřováním nebo zdvojováním koryt nebo přetvarováváním terénu nivních území.

Některé z nosných přístupů intravilánových revitalizací:

Hledat veškeré i dílčí příležitosti ke zvětšení prostoru vodního toku. Cílem je zvětšování povodňové průtočnosti a zpomalování povodňového proudění (dynamická retence v korytě).
Pokud možno přírodě blízká rozšíření koryta provádět i za cenu těžení větších objemů zemin (vytváření druhotné, snížené úrovně nivy).
Kde byly v minulosti těsně ke korytu přisazeny protipovodňové hráze, hledat příležitosti k rozšíření přírodě blízkého říčního prostoru odsazením těchto hrází.
Povodňový prostor vodního toku řešit jako vícefunkční. To nejspíš znamená umožnit v tomto prostoru rozvoj přírodních prvků nebo jej otevřít pro pohyb a rekreaci lidí.
Ve stísněných podmínkách se smířit s technickým řešením břehů (v nejhorším případě i břehové zdi), ale trvat na přírodě blízkém provedení dna, které je základem ekologických funkcí vodního toku.
Zbytečně nezvětšovat rozsah suchých, jalových berem a jiných neužitečných ploch. Rozšiřování koryta co nejvíce využívat ke zvětšování rozsahu přírodě blízké kynety – té části vodního toku, která je vyplňována běžnými průtoky. Vodou zatopená kyneta je hlavním nositelem ekologických funkcí vodního toku.
Dno koryta, respektive kynetu řešit jako přírodě blízké, tvarově členité. Nezapomínat na možnost hloubkového členění dna – vytváření soustav prohlubní, dnových tůní.
Zajistit migrační prostupnost vodního toku. Nepotřebné migrační překážky a vzdouvací objekty odstranit, nezbytné výškové rozdíly stabilizovat migračně prostupnými rampami a skluzy. Jezy, které nelze odstranit, vybudovat rybí přechody, elektrárny opatřit funkčními ochranami proti vstupu ryb do turbín.
Potoční nebo říční pás řešit jako součást parkových úprav v obci.
Lidem poskytnout přístupy k vodě, hezké pohledy na vodu, možnost slyšet proudění vody, možnost příjemně odpočívat v blízkosti vodního toku.

Obr. 7 Přírodě blízká protipovodňová úprava Blanice ve Vlašimi – zatím největší intravilánová revitalizace v ČR. Stavbu provedlo v letech 2012 - 2014 Povodí Vltavy, s.p., s finanční podporou v rámci operačního programu Životní prostředí, směru 1.3.2. Přírodě blízké tvarování kynety na dolním okraji města.

Obr. 8 Ve středu Vlašimi nebyl prostor pro přírodně autentické rozvolnění koryta Blanice, tvarová členitost kynety byla vytvářena pragmaticky – soustavou příčných výhonů z kamenů, které by měly rozvlňovat proudnici. Po stranách podélné prvky technické protipovodňové ochrany.