Polemika: Je nutné certifikovat zpracovatele elektroodpadu?

| autor: Pavel Mohrmann| zdroj: Průmyslová ekologie0

Polemika: Je nutné certifikovat zpracovatele elektroodpadu?

Názory se různí a je možné slyšet od pochvalného zkvalitnění celého zpracovatelského průmyslu a oddělení zrna od plev, až po jeho likvidaci. Zeptali jsme se tedy:

Kde se zrodila myšlenka certifikovat? Jaké bude mít dopady na kvalitu třídění, jaké na efektivitu zpracování? Na kapacitu? Zkrátka, jaké bude mít klady a zápory?

Ladislav Trylč, Ministerstvo životního prostředí:

S nadsázkou lze říci, že myšlenka certifikovat zpracovatele elektroodpadů je stará jako sama evropská regulace nakládání s elektrozařízeními. Již v roce 2002 směrnice o elektrozařízení stanovila všem členským státům povinnosti, že odpady z elektrozařízení se musí samostatně sbírat a recyklovat.

Není však recyklace jako recyklace. Aby nebylo možné z elektrozařízení zpracovávat pouze ty aktuálně nejvíce ekonomicky lukrativní materiály, stanovila zmíněná směrnice 2002/96/ES cíle pro materiálové a celkové využití sebraných elektroodpadů. Při nevhodném zpracování elektroodpadů však nehrozí pouze to, že bude nějaká ještě využitelná frakce odpadů vyvezena na skládku, ale jsou zde daleko závažnější rizika spojená s únikem nebezpečných látek do životního prostředí.

Zejména jde o chladiva v případě chladící či klimatizační techniky, nebo o luminofory v případě zářivek nebo obrazovek. Současná směrnice přitom stanovuje naprosto minimální standardy pro zacházení s elektroodpadem během sběru, skladování či zpracování, současně stanovuje výčet materiálů, obsahujících nebezpečné látky, které by měly být přednostně při zpracování demontovány.

Směrnice je tedy v tomto ohledu do značné míry neúplná, a v důsledku toho došlo k iniciaci vzniku tzv. CENELEC norem, jejichž cílem je stanovit určité standardy postupů při sběru a zpracování jednotlivých skupin elektroodpadů, a dále limitů zbytkových koncentrací nebezpečných látek po jejich odstranění v elektroodpadech. Pokud tedy např. směrnice konstatuje, že při zpracování zářivek musí být odstraněna rtuť, norma následně stanovuje určité postupy, jak to provést a současně maximálně přípustné limity rtuti v dekontaminovaných materiálech jdoucích následně k recyklaci či k odstranění.

Aktuálně na evropské úrovni probíhá diskuse, zda mají být tyto normy pro zpracovatele elektroodpadů závazné či nikoliv, či případně jen jejich některé části. V některých členských státech jsou však tyto normy závazné již dnes. Certifikace je pak proces, který má zajistit, že všechny postupy daného zpracovatele odpovídají standardům daných norem.

David Vandrovec, AITAT:

Myšlenka na certifikace jako dobrovolný nástroj možných osvědčených přístupů pro oblast elektroodpadu je relativně starou záležitostí. Vznikla na mezinárodní platformě a dlouhá léta neměla žádnou zásadní přidanou hodnotu. Současně se k těmto přístupům hlásilo velmi omezené množství subjektů, a to jak z kolektivních systémů, tak zpracovatelských zařízení. Postupem času se celá oblast profilovala pouze na omezené segmenty portfolia elektroodpadu, jako například na oblasti s obsahem nebezpečných látek obsažených např. v chladících zařízeních a televizorech.

Změna přišla po požadavku Evropské komise, která požádala CENELEC (Evropský výbor pro elektrotechnickou normalizaci) o vypracování standardů na podporu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Udělený mandát CENELEC navázal na výše uvedené oblasti dobrovolných nástrojů. Současně rozsah svého mandátu poněkud pozměnil. Výstupem tak nyní jsou technické normy, které je opět možné na dobrovolné bázi využít jako nástroje osvědčené praxe, případně je možné se dle nich nechat certifikovat.

Komplikací současné situace je, že stejně jako původní záměr, ani tento záměr nedoznal masového rozšíření mezi evropskými zpracovateli a již vůbec ne mezi certifikačními společnostmi a autoritami. Jen pro ilustraci, dnes v Evropské unii existuje pouze jedna certifikační společnost, která se odrodila z původního spolku definujícího první dobrovolná pravidla a certifikace samotná je dnes užívána minimem zpracovatelských zařízení. Navíc certifikace není zadarmo, ale za nemalé finanční prostředky a její délku je možné optimistický odhadnout na dobu 3-6 měsíců při schopnosti certifikační společnosti odbavovat požadavky tak, jak budou přicházet. Jak však bylo uvedeno výše, existuje pouze jedna společnost s omezeným počtem auditorů, proto je podobná úvaha zcela mimo realitu.

Nicméně v roce 2013 a 2014, v době kdy se v České republice začala připravovat nová odpadová legislativa následně odmítnutá na Legislativní radě vlády, a která se se do poslanecké sněmovny dostala až na konci loňského roku, se objevila vychytralá myšlenka některých kolektivních systémů, které se již několik let snažily oligopolizovat trh kolektivních systémů a zpracovatelů, na zapojení těchto norem jako nikoli dobrovolného, ale naopak povinného základu, kterážto by jim mohla pomoci jejich cílů dosáhnout.

Mohli jsme se tak poprvé setkat s myšlenkami, jak se výrobci elektrozařízení sdružení v těchto kolektivních systémech nemohu dostat k recyklovanému materiálu pro další novou výrobu. Myšlenka zajímavá, nicméně zcela nepravdivá a velmi účelová. Žádný z výrobců se k materiálu nedostává popisovaným způsobem, tedy nemůže docházet k jakémukoli zamezení. Navíc v České republice neexistuje pro většinu recyklovaného materiálu finální zpracování, resp. recyklace, podobně jako v celé Evropě. Naprostá většina výrobců elektrozařízení vyrábí mimo území Evropské unie.

Cílem těchto argumentací bylo, a i dnes je nepokrytá a vlastě i nestydatá snaha o maximalizaci zisků vybraných subjektů a zpracovatelů vytlačením lokálních, středních a malých zpracovatelů z trhu. Jakmile se tak stane, bude možné si rozdělit trh a netržně nastavit ceny za recyklaci do úrovní, které umožní maximalizaci zisků a přesunů finančních prostředků z kolektivních systémů, které si nemohou mezi své akcionáře a společníky rozdělit zisk, ke zpracovatelům, kteří takové omezení nemají.

Netržní nárůst nákladů na recyklaci nezaplatí nikdo jiný než spotřebitelé, kteří tyto prostředky hradí při nákupu nového výrobku. Již dnes jsou některé kolektivní systémy na tuto možnost připraveny, neboť již teď viditelně či skrytě vlastní prostřednictvím svých akcionářů či společníků významné zpracovatelské kapacity, přes které směrují nemalá množství elektroodpadu na zpracování.

Je to však správně? Chceme to, my spotřebitelé, nebo odpovědné ministerstvo?

Spotřebitelé a spotřebitelské organizace již nějakou dobu před podobným záměrem varují. Stejně jako některé kolektivní systémy, zpracovatelé a samotní výrobci. Ministerstvo však zůstává ve svém pohledu nejen zcela rigidní, ale plně ve vleku vlivových skupin bez ohledu na dopady většinové společnosti. Ministerstvo tak plně obětovává zájem většiny na úkor ekonomických zájmů jednotlivců.

V České republice je pouze několik jednotek zpracovatelů, kteří uvedenou certifikací disponují, přičemž jeden z nich není faktickým zpracovatelem a třem z nich vyprší certifikace v letošním roce. Je tak zřejmé, že těch pár certifikovaných zpracovatelů nemá kapacity na celou masu generovaného elektroodpadu. Jejich tvrzení o tom, že zpracovávají 80 % celkové kapacity je nepodložené a nepravdivé, protože jsou zde i jiní velcí zpracovatelé kolektivních systémů a také zpracovatelé, jejichž tuny unikají mimo evidenci v režimu odpadů, přitom však odvádějí vysoce kvalifikovanou práci v rámci platné legislativy, s řádnou péčí a s vysoce kvalitními výstupy. Navíc ne všichni dnes certifikovaní zpracovatelé v povinné certifikaci všech vidí smysl a přidanou hodnotu.

Zpracování elektroodpadu tak dnes není problémem, ale naopak zdrojem cenných surovin, takže svobodná soutěž je v této oblasti velmi žádoucí. Díky tržnímu přístupu bude možné dlouhodobě nastavit náklady na zpracování na reálnou výši, čímž mimo jí budou podporovány inovace. Dotace pro zpracovatelská zařízení nejsou třeba, a naopak pokřivují situaci mezi zpracovateli. Není také náhodou, že subjekty stojící za požadavky na všeobecnou certifikaci jsou také velkými příjemci dotací, na kterých zcela netržně benefitují.

Toto nastavení není správné a jako spotřebitelé ho logicky nechceme! Nemělo by ho z logických důvodů chtít ani MŽP, ale jak můžeme z historického vývoje vidět, ne vždy je možné v jeho rozhodnutích jakoukoli logiku najít. A jak praví klasik: V logice není nic nahodilé.

Jaroslav Vladík, Retela, KS:

Myšlenka na přísnější sledování ekologického chování zpracovatelů se zrodila na půdě WEEE Fóra. Jsem přesvědčen, jako většina zástupců kolektivních systémů sdružených v této reprezentativní organizaci, že klady převažují nad zápory. To platí zejména při akcentu na dodržování standardů CENELEC při ekologickém zpracování tří ekologicky nejnáročnějších skupin (chlazení, TV a světelné zdroje). A že ekologické chování není zadarmo, to je prostě fakt. Je zajímavé, že tento postup podporují i některá význačná sdružení zpracovatelů. 

A na závěr mé krátké úvahy poznámka k názorům, že toto „certifikované ekologické chování“ je likvidační pro menší zpracovatele a chráněné dílny, což považuji za naprostý nesmysl. Buďto umí vše škodlivé bez následků odstranit, nebo nikoli, pak nemohou zamořovat naše společné okolí a mohou působit v předfinální fázi např. při demontážích.

Foto: ilustrační/ Pixabay

Komentáře

  1. Tento článek zatím ještě nikdo neokomentoval.

Okomentovat

Partneři

Vodárenství
Nadace partnerství
Sovak
Zdravá města
ABPlast
Satturn