V Česku se pojem komunitní energetika postupně dostává do slovníku samospráv, firem i domácností. Přestože legislativa sdílení elektřiny umožňuje, v praxi naráží na řadu technických a administrativních překážek. Přesto může být platforma pro správu společenství cestou, jak komunitní projekty zefektivnit a přiblížit jejich výhody i menším hráčům.
Platforma pro správu společenství je v podstatě software, který pomáhá zvládnout administrativní nároky spojené se správou společenství pro sdílení elektřiny. Zákon, který sdílení umožňuje, sice není extrémně složitý, ale už samotné technické a právní požadavky představují značnou výzvu – a to nejen lidskou, ale i softwarovou.
Kdo je kdo: výrobci, prosumeři a spotřebitelé
V rámci komunitní energetiky se zpravidla setkáváme se třemi hlavními typy účastníků:
Výrobci – mohou jít cestou výstavby větších solárních elektráren a hledají odbyt pro přebytky energie. Výrobce představuje klíčový článek celého systému – zajišťuje samotnou produkci elektřiny. Může jít o soukromého investora, firmu, obec nebo komunitu jako celek. Často má na pozemku (nebo střeše) fotovoltaickou elektrárnu, jejíž přebytky chce efektivně a ideálně lokálně využít.
Prosumeři – tedy aktivní zákazníci, kteří mají vlastní fotovoltaiku a zároveň spotřebovávají i sdílenou elektřinu. Prosumer je tedy současně výrobcem i spotřebitelem elektřiny. Typicky jde o domácnost s fotovoltaikou a baterií, případně o menší či střední podnik, který si vyrobí část spotřeby sám.
Koncoví spotřebitelé – účastníci, kteří sami elektřinu nevyrábějí, ale můžou ji odebírat od výrobce nebo komunity. Významný potenciál mají např. bytové domy, které si nemohou samy instalovat FVE, ale mohou se zapojit jako odběratelé sdílené elektřiny.
Společné investice jako alternativa sdílení
V západní Evropě má komunitní energetika širší podobu. Nesoustředí se pouze na sdílení elektřiny, ale zahrnuje i společné investice do výrobních zdrojů nebo akumulace. Takový přístup přináší výhody jak výrobcům, tak obcím – zjednodušuje například povolovací řízení nebo zvyšuje akceptaci projektu v území.
Společné investice také umožňují realizaci technicky náročnějších řešení, například výstavbu komunitní baterie. Otázkou zůstává financování – zda se společenství domluví s bankou, nebo projekt zůstane v rukou jednotlivce.
Sdílení omezuje výnos, ale posiluje stabilitu
Jedním ze zásadních rozdílů mezi komunitní a komerční energetikou je nastavení ekonomického rámce. Zatímco běžný investor očekává návratnost, komunitní projekty nejsou primárně orientovány na zisk. Tento princip je zohledněn i v legislativě – energetické společenství může rozdělit maximálně 33 % zisku, zbytek musí být reinvestován zpět do provozu, modernizace nebo rozvoje komunitních aktivit.
Z hlediska komunitní soběstačnosti jde o logický krok, který podporuje dlouhodobou stabilitu a odolnost systémů. Pro některé investory je však takové nastavení limitující – především pro ty, kteří uvažují o vstupu do projektů právě s cílem maximalizace výnosu (např. v podobě ARR – annual rate of return).
Veřejné zakázky jako brzda sdílení
Komunitní energetika naráží i na administrativní překážky – především v oblasti veřejných zakázek. Obce a instituce často nevědí, zda musí vypisovat tendr na nákup sdílené elektřiny, a zda je možné oddělit výběr klasické a sdílené elektřiny.
Zákon v tomto směru není jednoznačný, a navíc neexistuje dostatečně rozvinutý trh komunitních společenství, který by umožnil reálnou soutěž. Výsledkem je právní nejistota, která řadu subjektů od účasti na sdílení odrazuje.
Přetoky z fotovoltaik hledají nové uplatnění
Jedním z důvodů, proč se o sdílení elektřiny v komunitním režimu mluví čím dál častěji, je narůstající množství nevyužité výroby z domácích fotovoltaik. Typický rodinný dům s FVE o výkonu 10 kW, postavenou v letech 2022–2023, spotřebuje ročně zhruba 4–7 MWh, ale až 50–60 % elektřiny přetéká do sítě – bez možnosti výhodného prodeje.
Majitelé těchto systémů tak hledají odpověď na jednoduchou otázku: Kam s tím přebytkem?
Možností je více – darování elektřiny v rámci rodiny, sdílení mezi známými, nebo její prodej prostřednictvím komunitní platformy. Právě ta poslední možnost se jeví jako praktická alternativa ke klasickým PPA smlouvám (tedy smlouvám o odběru elektřiny přímo od výrobce), kterých je v Česku zatím minimum.
Tato možnost je atraktivní i pro větší výrobce, kterým brzy skončí podpora nebo dlouhodobé výkupní smlouvy. Vzhledem k tržním cenám, které se u velkých elektráren často pohybují okolo jedné koruny za kilowatthodinu, se prodej za férových podmínek stává čím dál obtížnější.
Sdílení elektřiny dává smysl – pomáhá lépe využít přebytky, umožňuje domluvit se v rámci komunity a posiluje energetickou nezávislost. Navíc si člověk může sám určit, komu a za jakých podmínek elektřinu poskytne.
Zároveň ale platí, že celý systém zatím není úplně doladěný. Chybí jednoduchá pravidla, přehledné návody a často i technické nástroje, které by sdílení usnadnily. Mnoho lidí by se rádo zapojilo – ale odradí je složitost celého procesu nebo nejistota, co přesně smí a nesmí. Aby se sdílení rozšířilo, bude potřeba systém ještě výrazně zjednodušit – jak legislativně, tak prakticky.
Komentáře