Rozvoj vědy a techniky, automatizaci, dopravu, používání chemikálií ve velkém, a hlavně obrovský nárůst obyvatel planety již příroda sama nezvládá. Je tedy nezbytné, aby se na ochraně vodních zdrojů jak před jejich vysycháním, tak před jejich znečištěním, účastnil ve vlastním zájmu člověk.
Dne 6. května 1968 přijala Rada Evropy ve Štrasburku tzv. Evropskou vodní chartu a zahájila tím mezinárodní spolupráci při ochraně vodních zdrojů, včetně ochrany před znečišťováním.
Tento dokument shrnuje význam vody pro člověka a životní prostředí a upozorňuje na závažnost problému hospodaření s vodou:
■ Bez vody není život. Voda je drahocenná a pro člověka ničím nenahraditelná surovina.
■ Zásoby sladké vody nejsou nevyčerpatelné. Je proto nezbytné tyto zásoby udržovat, chránit a podle možnosti rozhojňovat.
■ Znečišťování vody způsobuje škody člověku a ostatním živým organismům, závislým na vodě.
■ Jakost vody musí odpovídat požadavkům pro různé způsoby jejího využití, zejména musí odpovídat normám lidského zdraví.
■ Po vrácení použité vody do zdroje nesmí tato voda zabránit dalšímu jeho použití pro veřejné i soukromé účely.
■ Pro zachování vodních zdrojů má zásadní význam rostlinstvo, především les.
■ Vodní zdroje musí být zachovány.
■ Příslušné orgány musí plánovat účelné hospodaření s vodními zdroji.
■ Ochrana vody vyžaduje zintenzivnění vědeckého výzkumu, výchovu odborníků a informování veřejnosti.
■ Voda je společným majetkem, jehož hodnota musí být všemi uznávána. Povinnost každého je užívat vodu účelně a ekonomicky.
■ Hospodaření s vodními zdroji by se mělo provádět v rámci přirozených povodí, a ne v rámci politických a správních hranic.
■ Voda nezná hranic, jako společný zdroj vyžaduje mezinárodní spolupráci.
Vodovodní a kanalizační sítě v ČR vlastní téměř 90 % měst a obcí
Jak je uvedeno hned v prvním bodě Charty, bez vody není život. Aby z kohoutku tekla pitná voda, musí především existovat vodovodní síť, kterou někdo vlastní. Pořízení, rozvoj a obnova vodovodních a kanalizačních sítí je v České republice převážně v rukou měst a obcí – síť vlastní skoro 90 % měst a obcí. Buď vlastní majetek přímo, nebo se jedná o majetek, který spravují jimi ovládané společnosti či svazky obcí.
Vlastníkům vodovodů a kanalizací ukládá zákon řadu povinností, z nichž dvě jsou zásadní, a to:
■ Zajistit vodohospodářské infrastruktuře trvalou existenci. Kdo síť vlastní, musí zajistit, aby fungovala nepřetržitě. To znamená dbát o její údržbu a obnovu. Prostředky na to získává v první řadě z vybraného vodného a stočného, v případě, že majetek pronajme, pak především z nájmu, dále může čerpat různé dotace a finanční výpomoci, případně si sjednat úvěr.
■ Zajistit provoz – nejenom vlastník, ale i provozovatel má mnoho povinností. Mezi ty nejdůležitější patří: zajištění provozuschopnosti, kvalita dodávané vody, rozsah poskytovaných služeb v systému 7/24/365 (tzn. sedm dnů v týdnu, 24 hodin denně, 365 dní v roce), účinné čištění odpadní vody, odbornost obslužného personálu.
Povinnosti vlastníka i provozovatele vodovodních a kanalizačních sítí rozebereme podrobněji v dalším článku.
Zdroj: SOVAK ČR/ Ing. Miroslava Vaculíková, MBA Desatero správného provozovatele či vlastníka vodohospodářské infrastruktury s odbornou recenzí Ing. Milana Míky a ing. Filipa Wannera, Ph.D.
Foto: ilustrační/ Pixabay
Komentáře