Dotaci nelze použít na domy, které nejsou trvale obývané. Zajímavá je výše dotace, a to 80 % způsobilých nákladů. Dobrá vůle a klady určitě převažují, přesto se výzva nevyvarovala několika ustanovení, kritizovaných již ve výzvě minulé.
Z toho, co se změnilo k dobru věci, je to, že srážení fosforu je nutné jen tam, kde to vyžadují podniky povodí, a ne bez výjimky na všech lokalitách. Minulá výzva to požadovala generálně a na řadě lokalit to navýšilo zbytečně investiční náklady (až o 20 tis. na ČOV) a stejně tak potom i provozní náklady (až o 20 Kč/m3), přitom to kvalitu vody v toku pak ovlivnilo méně závažně. Dalším praktickým ustanovením zjednodušujícím administraci je možnost získání kladného vyjádření kraje k soustavě čistíren v případě, kdy PRVK je nereálný, a to i bez nutnosti jeho přepracování.
Na druhé straně vyhláška diskutabilně nastolila, nebo ne zcela jednoznačně dořešila, některé technické požadavky. Tím, že požaduje některé úpravy, které není možné na certifikovaných čistírnách provést bez nové zkoušky typu (náklady jsou cca 500 tis. kč a délka zkoušky cca 1 rok), omezila podstatně množství subjektů (výrobků), které se o dodávky čistíren v tomto programu mohou ucházet. Některé další požadavky (např. nádrž na vyčištěnou vodu za čistírnou) má pak smysl požadovat jen za určitých podmínek a asi bylo lepší je mít jako volitelné, a ne jako povinné. Za určitých podmínek mohou dokonce být zdrojem zhoršení kvality odtoku nebo zbytečných hygienických problémů.
Možná asi největší škoda pro obyvatele venkovských oblastí s vhodnou morfologií krajiny je to, že vyhláška opět neotevřela dveře extenzivním způsobům čištění, tj. čistírnám typu septik + vertikální filtr, nebo vegetačním čistírnám. Tyto sice bez recyklace zpravidla nedosahují denitrifikace, otázkou je, zda je to pro vypouštění do vod povrchových u domovních čistíren až tak nutné. Jen pro srovnání – u větších komunálních čistíren je takový požadavek až na čistírny o velikosti 10 tis. EO. Přitom domovními čistírnami se předpokládá řešení lokalit ve stovkách obyvatel. Ve venkovských oblastech, zejména s intenzivní zemědělskou výrobou, mohou přitom ovlivnit skupiny čistíren v takových obcích celkový vnos dusíku do podzemních a povrchových vod často jen v jednotkách procent. To opět svádí k otázce – proč jsou parametry nastaveny tak, jak jsou? Jsou požadavky na DČOV úměrné požadavkům na větší ČOV nebo na zemědělskou výrobu?
Extenzivní čistírny, pokud by byly dotačně podpořené, by přitom byly přesně tím řešením, které by obyvatelům malých obcí, a to i bez solidárnosti občanů ve větších městech, zabezpečilo sociálně únosné, a tedy srovnatelné stočné s občany velkých měst. Provozní náklady extenzivních čistíren se pohybují do 15 Kč/m3 a s dotací kolem 30 tis. na obyvatele by pak byly celkové náklady kolem 30 Kč/m3, u čtyřčlenné rodiny dokonce i pod touto hranicí. Přitom i zajištění účinnosti by bylo poměrně jednoduché – nastavit minimální objem u septikové části a plochu u vertikálního filtru.
Kontrola provozu pomocí dálkového přenosu dat je u skupin čistíren určitě krok dobrým směrem. Jen je možná k zamyšlení, zda není něco na dvacet pět let staré diskuzi Alpského svazu. Na jeho konferenci v Innsbrucku bylo tehdy konstatováno, že decentrální řešení se může ubírat dvěma směry. Jeden je high tech reprezentovaný technologiemi SBR a MBR (membránovými čistírnami) s dálkovým řízením a kontrolou a druhý „blbuvzdornými“ jednoduchými extenzivními, přírodě blízkými řešeními, která takovou kontrolu nepotřebují a navíc jsou z hlediska udržitelnosti (celkového vlivu na životní prostředí a sociální okolnosti) výhodnější. Jen pro zajímavost, jak to v Rakousku dopadlo – skoro polovina v současnosti povolovaných domovních čistíren jsou extenzivní.
Ještě dnes si umím představit louku se stádem krav, kterou profesor Becker z TU Innsbruck tehdy argumentoval pro rozumnost nároků na čistírny. Není možné zkrátit dobu, než nakonec přijdeme na to samé, a ušetřit nějaký ten čas inspirací u sousedů? Třeba do Salzburku to není z Budějovic až tak daleko.
Foto: ilustrační/ Pixabay
Komentáře