Zamyšlení: Kdy nasadíme roušky, abychom ochránili Zemi před působením člověka?

| autor: Hana Tomášková0

Zamyšlení: Kdy nasadíme roušky, abychom ochránili Zemi před působením člověka?

Den Země je největší nenáboženský svátek, který slaví více než miliarda lidí ve více než 193 státech světa. Tento svátek vychází z původních dnů Země, které se konaly při oslavách jarní rovnodennosti a oslavovaly příchod jara. Později byl den Země oslavován jako ekologický svátek s cílem upozornit na dopady ničení životního prostředí.

První snahy o to dostat mezi širší veřejnost informace o nutnosti věnovat zvýšenou pozornost ochraně životního prostředí sahají již do období kolem roku 1962. Obrovskou zásluhu na tom měl americký senátor Gaylord Nelson. Dokázal informovat veřejnost o nutnosti zabývat se ochranou životního prostředí a využil k tomu i studentskou protiválečnou energii. Podařilo se mu vyvolat manifestaci obrovských rozměrů, čímž chtěl přinutit politické vedení zařadit environmentální otázky do politického programu.

Více než půl století trvá tedy snaha upozornit na nutnost zabývat se ochranou životního prostředí. Ekologie stojí v pozadí za ekonomickými a často i politickými zájmy. Lidé potřebují nejdříve zajistit základní životní potřeby a pak teprve mají kapacitu registrovat i okolní svět a jeho problémy. Paradoxně tak vnímají i ekologii, přestože má přímý vliv na jejich zdraví.

Letos se v souvislosti s pandemií nového koronaviru zdraví skloňuje v médiích denně a v České republice snad není člověka, který by to nezaznamenal. A opět je to paradox – ekonomika najednou stojí v pozadí za zdravotním hlediskem a COVID19 je politicky velmi zajímavé téma.

Proč tomu tak není i v případě životního prostředí a dopadů, které má jeho zhoršující se vztah na člověka? Protože v případě koronaviru lze jednoznačně označit původce nemoci či úmrtí?

Důsledky zhoršeného stavu ovzduší či vod nejsou tak konkrétně zaevidovány. Bereme je jako nutné zlo, za které jsme získali pohodlí, které už si nechceme odepřít. Vnímáme je jako daň za rozvíjející se průmysl. Naučili jsme se brát jako samozřejmé dopravní zácpy, které tvoří většinou auta s jedním řidičem. Přehlížíme skládky odpadků, které zaregistrujeme, až pokud prosáknou nebo začnou hořet. Jak vzdálené jsou plasty v oceánech, když je nemáme denně na očích. Popláčeme si nad zvířaty či rostlinami, jež stojí na pokraji vyhynutí nebo které jsme již svou lhostejností vyhubili, ale jejich osud nepohne systémem.

Před tímhle nás však rouška neochrání. Nemůžeme zalézt domů a u televize čekat, až to přejde. O vlivu současného krátkodobého - z pohledu Země ovšem, omezení průmyslu na životní prostředí nemá velký smysl polemizovat. Je prostě dlouhodobě neudržitelný a proto neperspektivní. Zastavit průmysl nelze a není to řešení.

Poučit bychom se ale mohli z toho, jak se čeští odborníci i veřejnost dokázali v krizové situaci semknout, přicházet s novými nápady, patenty a technologiemi. Jak se běžní lidé dokázali omezit ve své spotřebě a komfortu. Jak člověk v zájmu přežití dokázal vystoupit ze svého stínu.

V případě COVID19 je původce jasný – SARS-CoV-2. Kdo je nebezpečím v případě Země?

Foto: zdroj Pixabay/ koláž Hana Tomášková/ Canva

Komentáře

  1. Tento článek zatím ještě nikdo neokomentoval.

Okomentovat

Partneři

Vodárenství
Nadace partnerství
Sovak
Zdravá města
ABPlast
Satturn