Výrobci některých vybraných výrobků, (např. elektrozařízení, pneumatik, baterií, obalů atd.) jsou odpovědni za své produkty i po skončení jejich životnosti. Jedná se o tzv. rozšířenou odpovědnost výrobce (neboli extended producer responsibility). Proč o ní mluvíme jako o „rozšířené“?
Běžně se pod odpovědností výrobce za jeho výrobek rozumí to, že pokud si spotřebitel zakoupí produkt, který nefunguje, nebo pokud dokonce způsobí spotřebiteli nějakou škodu, je výrobce povinen ho opravit, vyměnit za jiný, nebo způsobenou škodu uhradit.
Co ale v případě, kdy výrobek doslouží a spotřebitel se ho rozhodne zbavit? I v takovém případě se může stát, že tyto vysloužilé kusy mohou škodu způsobit. Řada z nich totiž pro své správné fungování obsahuje látky nebezpečné pro životní prostředí (např. zářivky obsahují malé množství rtuti, ledničky freonové plyny apod.). Únik těchto nebezpečných látek do přírody by mohl způsobit nevratné poškození životního prostředí. Proto byl zaveden právě institut tzv. rozšířené odpovědnosti výrobce. Jeho odpovědnost je v tomto případě „rozšířena“ z období, kdy spotřebitel výrobek užívá, také na období, kdy výrobek již dosloužil a ve kterém se ho chce dosavadní uživatel zbavit.
Princip rozšířené odpovědnosti výrobce byl v některých západoevropských zemích zformulován již na konci osmdesátých let (např. Švédsko). Výrazně se však rozšířil až po roce 2005. Není asi překvapivé, že kolébkou „rozšířené odpovědnosti výrobce“ je EU, nicméně dnes je tento koncept běžný v Severní Americe (USA, Kanada), Austrálii, a začíná se prosazovat i v Asii (Japonsko, Jižní Korea, ale třeba také Čína) nebo Jižní Americe (Brazílie, Argentina, Kolumbie atd.).
Jaké jsou tedy jeho cíle? Jedním z nejdůležitějších je tzv. ekodesign. Ekodesign je taková konstrukce výrobků (tj. materiálové složení, obsah provozních látek, jednoduchá recyklovatelnost atd.), která co nejméně zatěžuje životní prostředí. Má se za to, že pokud je výrobce odpovědný za své výrobky i po skončení jejich životnosti, tj. zejména pokud musí nést plné náklady jejich ekologického sběru a recyklace, bude v jeho zájmu, aby své výrobky konstruoval s co nejnižšími náklady. Neboli, pokud má výrobce povinnost financování sběru a recyklace svých použitých výrobků, tak se bude přirozeně snažit o to, aby se tyto použité výrobky daly jednoduše a levně recyklovat.
Výrobce tedy bude přirozeně motivován snižovat obsah nebezpečných látek, nebo se bude snažit je zcela nahrazovat látkami, které nebezpečné nejsou, protože ekologická likvidace nebezpečných látek je vždy finančně velmi náročná. Výrobky obsahující nebezpečné látky jsou pak velmi nákladné na recyklaci. V takovém případě mluvíme o tzv. negativní ekonomické hodnotě. To znamená, že náklady na ekologický sběr a recyklaci výrobků obsahujících nebezpečné látky jsou mnohonásobně vyšší než u běžných výrobků. Například zářivky, které pro své správné fungování obsahují malé množství rtuti, jsou extrémně nákladné na sběr a ekologickou recyklaci.
Dalším, a nikoliv nevýznamným přínosem rozšířené odpovědnosti výrobce je zpětné využití recyklací získaných materiálů. Řada vysloužilých výrobků totiž obsahuje zajímavé suroviny. Například sporáky obsahují velké množství železa. Použité výrobky se tedy sbírají a recyklují i kvůli tomu, aby nebylo nutné těžit primární suroviny, jejichž zásoby jsou v přírodě omezené a jednoho dne se zcela zákonitě vyčerpají. Rozšířená odpovědnost výrobce je součástí tzv. cirkulární ekonomiky, ve které jde o to, aby se co nejvíce materiálů recyklovalo a znovu využilo. Tím by se zásadním způsobem mohla omezit těžba některých surovin z přírody. Bohužel některá použitá elektrozařízení, žádné zajímavé materiály neobsahují (jako například ony zářivky).
Možná je ještě zajímavé si říci, kdo je to vlastně „výrobce“. Kupříkladu v oblasti elektrozařízení je dle veřejného seznamu Ministerstva životního prostředí v ČR více než 3 000 „výrobců“ (seznam naleznete na adrese isoh.mzp.cz). Možná Vám to přijde hodně, ale je to dáno tím, že zákon o odpadech vztahuje „rozšířenou odpovědnost výrobce“ nejen na firmy, které v ČR své výrobky přímo vyrábějí (producer/manufacturer), ale i na ty, které je do ČR dovážejí (importer). Obchodní zastoupení zahraničních producentů jsou tedy zákonem také považována za „výrobce“. A nejen to. Pokud třeba nějaký zahraniční výrobce v ČR své obchodní zastoupení nemá, ale přesto se sem přes distributory jeho zboží dováží, je povinen si v ČR obstarat tzv. pověřeného zástupce, tj. někoho, na koho přecházejí povinnosti výrobce. To je samozřejmě velmi moudré ustanovení, protože firmu, usazenou například ve Španělsku nebo dokonce v Číně, by bylo velmi komplikované přimět k tomu, aby si na území České republiky plnila své povinnosti v oblasti rozšířené odpovědnosti.
Jak vidíme, rozšířená odpovědnost výrobce je tedy klíčový institut, jehož cílem je zajistit zejména ochranu životního prostředí a trvale udržitelný růst.
Zdroj: Kolektivní systém EKOLAMP
Foto: ilustrační/ Pixabay
Komentáře