Reklama

25. 3. 2020  |  Publicistika  |  Autor: Pavel Mohrmann

Když nejde o náš život, je to lepší

Možná by se mohlo zdát, že není čas zamýšlet se nad takovými prkotinami, jako je budoucí řešení odpadů či vody v obcích a městech. Ono se to nezdá, on je to fakt. Jenže určitě přijde doba – a všichni doufáme, že brzy – kdy to bude pro starosty a starostky opět denním chlebem.

Když se tak zamyslím, obecně proklamovaný fakt, že lidstvo nemá rádo změny a nerado je tedy provádí, není zas až tak pravdivý. Jak ukazuje pandemie koronaviru, člověk se přizpůsobí obtížným podmínkám, někdy i ztrátě vlastní svobody, de facto, lusknutím prstu. A ani u toho moc neremcá. Jen mu prostě musí jít o život a člověk jako takový musí ten konec života reálně cítit. A to pandemie splňuje.

Pokud jde o životní prostředí, zadělává si člověk pomalu, už od roku 1848, také na dost velké respirační potíže. A mnoho lidí a také zvířat a rostlin už to odneslo. Ale v tomto případě lidstvo zatím z velké části hrozbu smrti nevidí. Proto vesele házíme odpadky na skládky, chováme se nezodpovědně a jen velmi pomalu začínáme poznávat, že tudy cesta nevede, chce-li mít lidstvo nějakou budoucnost.

V případě koronaviru se rychle přijala celkem razantní opatření. Taková, aby se co nejvíce zamezilo šíření nemoci, ale co nejméně to ovlivnilo všechny aspekty lidského všedního života. Nepřijali jsme ale drastická opatření, která by zastavila život úplně.

Ano, mohli bychom nyní okamžitě přijmout opatření, které by znamenalo totální ztrátu svobody pohybu, absolutní karanténu, neprodyšné uzavření všeho, kompletní zákaz jakékoliv dopravy, a pak by se jen počkalo, až se nákaza přežene. Silní přežijí, slabší ne. To bychom ale také mohli pomřít hlady, protože by se zastavilo zásobování, zajištění potravin, zkrátka výroba a dovoz všeho potřebného. A to nejde.

A jako u koronaviru, tak i u negativního vlivu na životní prostředí musíme volit ta správná opatření. Tak trochu ve smyslu pořekadla: „nechť se vlk nažere, ale koza zůstane celá“. Omezení produkce CO2 nesplnitelným limitem může zavřít ocelárny, elektrárny, válcovny, koksovny, teplárny a bůhví co ještě. Významně tím snížíme emise CO2 z lidské činnosti, ale lidé pracující v těchto podnicích a jejich rodiny nebudou mít práci, budou pobírat podporu, nedokáží splácet hypotéky a stavební firmy budou přicházet o kšeft, budou muset vyhodit zedníky, kterým z podpory nezbude na pivo, pivovary tak budou muset snížit produkci piva…., a pak všichni přijdou do ulic a krzeva rozbité výlohy a hořící auta si opět vydobudou možnost produkovat CO2.

Odpady nemůžeme zdražit na 5000 Kč za tunu plus „cestovné“, tedy svoz. Ale můžeme ho zdražit tak, aby provozovatelé a vlastníci skládek začali přemýšlet nad tím, jestli není lepší ten odpad využít jinak, třeba materiálově či energeticky, a tím ušetřit přírodu, spodní vody, ovzduší a zemi pro další generace. Přemýšlejme tedy o vhodnosti opatření, která chceme udělat. Jde o život jako takový, ale i o jeho kvalitu. Třeba ne náš, ale těch co přijdou po nás.

 

Foto: redakce archiv

© Ekologie v praxi, z.s. Autorská práva jsou vyhrazena a vykonává je vydavatel

ZPĚT NA SEZNAM

PARTNEŘI