Extenzivní versus intenzivní
Zelená střecha je běžná střecha, na které je místo klasické střešní krytiny položena izolace pokrytá buď částečně nebo zcela substrátem (případně minerální vlnou), který je osázen zeleným souvrstvím. Standardně se dají rozlišit dva základní typy zelených střech.
Prvními z nich jsou tzv. intenzivní zelené střechy, na kterých je zhruba 30 cm vrstva substrátu nebo i silnější. Lze na nich vysadit trávník ale i stromy, pokud bude vrstva substrátu dostatečné mohutná. V případě 5 až 10 cm vrstvy substrátu hovoříme o extenzivní střeše, na kterou se používají rozchodníky anebo rostliny, které nepotřebují k životu tak velké množství humusové vrstvy. Odlišují se od sebe i tím, že na intenzivních zelených střechách jsou často realizovány volně přístupné střešní zahrady, zatímco extenzivní střechy jsou nepobytové.
Každá vrstva v systému zelené střechy plní svou funkci a nevyplácí se jejich skladbu ošidit. Pokud by na například na střeše nebyla vrstva zabraňující prorůstání kořenů, mohlo by dojít k poškození izolace. V případě substrátu nejde o obyčejnou hlínu vykopanou na zahradě. Je to speciální vrstva - uměle vytvořený substrát, obsahující velké množství živin.
Při výstavbě se musí také počítat s dostatečnou nosností konstrukce střechy. Při realizaci nových budov to není problém, protože se projektují se záměrem zelené střechy. Komplikovanější je situace při budování zelené střechy na stávající budově.
I slabá vrstva substrátu má po nasátí nezanedbatelného množství vody hmotnost, se kterou je nutné počítat. Na konstrukci střech to z hlediska hmotnosti přenáší zvýšené požadavky. Proto se při realizaci zelených střech na již postavené budovy dává přednost extenzivním střechám s tenkou vrstvou substrátu a rozchodníky.
Největší přínos? Jednoznačně ochlazení
Výhod, které zelené střechy mají, je opravdu hodně. Obecně se tvrdí, což zatím nelze v českých podmínkách otestovat, že prodlužují životnost budovy. Na rozdíl od moderní střešní krytiny vydrží i 50 let, protože izolace zelených střech chrání střechu dokonaleji, než střešní tašky a podobné krycí prvky. Největší přínos ale mají v tom, že zabraňují teplu, aby proniklo do konstrukce, a prostředí pod střechou výrazně ochlazují. Ačkoliv i v zimním období izolují a zateplují, je přesto důležitější ochlazující funkce, protože vytopení místnosti není tak náročné, jako její ochlazení.
Zelené střechy nemají jen termoizolační efekt. Jde i o protihlukovou izolaci. Nejvyšší patro je díky nim odhlučněno. Výhodou je i to, že dokáží zachytit velké množství srážek. Naproti tomu z klasické střechy se voda vypaří, nebo okapem odteče do kanalizace. Z intenzivních střech neodteče téměř nic, z extenzivních odteče asi 30% srážek.
Dále také vytváří stanoviště pro hmyz, zvlhčují prostředí, zvyšují estetickou hodnotu prostředí. Dalo by se rovněž uvažovat o tom, že zvyšují nejen hodnotu samotné nemovitosti, ale i těch okolních. Zachycují škodlivé látky z ovzduší, i když oproti velkému parku jde o zanedbatelné množství. Teoreticky by mohly sloužit i k pěstování plodin, zatím to ovšem není úplně běžné.
A co na to sucho?
Přes všechny tyto nesporné výhody je třeba zmínit, že zelené střechy by měly být realizovány v oblastech, kde tyto funkce mohou plnit, jinak jde sice o krásný prvek, ale s nulovým efektem pro celou společnost. Na okraji města, na venkově nebo v chatařské oblasti na Slapech jen stěží využijeme protihlukovou izolaci, není ani nutné budovu ochlazovat a rozhodně zde nepotřebujeme dodatečnou zeleň.
Schopnost zachytávat vodu má smysl především v hustě zastavěném území, kde nelze s vodou pracovat jinak. Ideální jsou města, kde není prostor na zbudování dalších zelených ploch a není možné jinak hospodařit s dešťovou vodou.
V současných letních teplotách je zcela legitimní ptát se, jak pečovat o zelenou střechu v období sucha. Ne zcela bez úhony, ale velká vedra dokáží přežít s minimální zálevkou hlavně extenzivní zelené střechy, které jsou většinou osázeny rostlinami odolnými proti suchu. Přesto je nutné při extrémním suchu i tento typ střechy zavlažovat. Intenzivní střechu musíte zavlažovat častěji, což může problém se suchem umocňovat.
Otázkou je, čím budeme střechu zavlažovat, pokud bydlíme v centru města. K dispozici je pitná voda, s níž se zavlažování prodraží, ale hlavně jde o plýtvání zdrojem. Ve chvíli, kdy nejsme schopni zalévat zelenou střechu dešťovou vodou, kterou zadržujeme během celého roku, nebo pročištěnou šedou vodou, přestává jít o efektivní hospodaření a intenzivní střecha pozbývá smyslu.
Zveřejněno s laskavým svolením našeho partnerského webu Průmyslová ekologie.
Článek v plném znění najdete zde.
Foto: Kalifornská akademie věd, ilustrační foto Pixabay
Komentáře