Doktor Mikko Paunio, finský odborník na oblast veřejného zdraví a pomocný profesor v oblasti epidemiologie na univerzitě v Helsinkách, vyjadřuje svůj názor na recyklaci plastů.
V Evropě plníme cíle, které v Asii končí v mořích
Dávám recyklaci do uvozovek, protože jen malá část plastů získaná od spotřebitelů je skutečně recyklována: shromážděný materiál je špinavý a tak smíchaný, že není možné vyrábět vysoce jakostní surovinu požadovanou např. průmyslem potravinářských obalů. Většina znovuzískaných plastů se jednoduše spálí nebo skládkuje: na zemi, v řekách nebo dokonce přímo v oceánech.
Když nebylo možno recyklovat odpady v souladu s předepsanými cíli, bohaté země se rozhodly je vyvézt. Plasty, papír a lepenka končila většinou v nejchudších zemích světa, zejména v Číně.
Nižší environmentální standardy ve většině asijských zemí mají za následek, že zde nakládání s odpady vyjde mnohem levněji a že z těchto odpadních toků může být někdy výhodně produkován nekvalitní recyklovaný plast, i když ve vysoce nehygienických podmínkách.
V posledních letech se množství odpadu dodávaného do Číny překotně navýšilo. Roční dovoz dosáhl 85 milionů tun, z toho 8 milionů tun plastu. To je tak obrovské množství, že kontrola v přístavech se stala nemožnou.
Bezskrupulózní lidé brzy zjistili, že i smíšený nebo nebezpečný odpad může být se ziskem poslán pryč maskovaný za „recyklaci", čímž se lze vyhnout skládkovacímu poplatku nebo vysokým nákladům při nakládání s odpady v bohatých zemích.
Když už Číňané nebyli schopni zvládnout toto odpadové tsunami, byli nuceni toto obrovské množství odpadů buď spálit nebo skládkovat. Neznámé množství odpadu skončilo v oceánech.
Když to nejde v Číně, půjde to jinde
Důsledky tohoto „recyklačního" šílenství jsou pro životní prostředí naprosto příšerné a ve výsledku to pro Číňany bylo příliš. Dovoz odpadu tedy zcela zakázali.
Nedávné údaje naznačují, že recyklační podniky ve Spojeném království reagovaly jednoduše odvozem odpadů do jiných asijských zemí s ještě slabšími environmentálními standardy. Takže v budoucnu skončí ještě více odpadů v oceánech.
Mezitím EU nedělá téměř nic pro snížení produkce nebo přesměrování toku odpadu. Drží se svých idealistických environmentálních snů a tvrdí, že stojí v čele úsilí o zachování oceánů prostřednictvím strategie „oběhového hospodářství".
Historie vypráví jiný příběh. Úsilí zaměřit se na recyklaci vedlo k jedné ekologické katastrofě za druhou, přičemž probíhající krize kolem plastů v oceánech je tou zatím poslední.
Řešení naznačuje Kampánie
Čtenáři si možná vzpomenou na odpadovou krizi v italském regionu Kampánie, který byl zaplaven tzv. „ekoballs". Ulice byly zaplaveny odpadky, dioxiny byly rozptýleny po celém regionu a v konečném důsledku došlo k narušení veřejného pořádku.
Je třeba si uvědomit, že všechna recyklační schémata - včetně recyklace papíru – mají za následek únik plastového odpadu nebo mikroplastů do životního prostředí. Pokud nám opravdu záleží na záchraně oceánů, recyklace plastů a papíru by se měla zastavit.
Existuje také jasná a rozumná alternativa, kterou je energetické využití odpadu - spalování. To právě v Kampánii vrátilo systému tamního nakládání s odpady ztracenou rovnováhu. Je také základem strategie pro nakládání s odpady v mnoha zemích EU. Jednoduše už víme, že energetické využívání odpadu je nesmírně úspěšné ve všech směrech.
Kde někdo vidí hnůj, jiný vidí zisk
Navzdory této jasné nadřazenosti ostatním přístupům jsou spalovny odmítány a je od nich odrazováno ze strany politiků a byrokratů EU, ale především nesvatou aliancí „recyklátorů" a ekologických nevládních organizací, které společně lobbují za stále složitější recyklační schémata. Pokud by EU vážně bojovala proti znečištění moře, měla by zvážit zákaz vývozu plastového odpadu spíše než zákaz plastových brček.
Jak někdo kdysi řekl: „Kde jeden vidí hnůj, druhý vidí zisk“, tedy že i špinavé nebo nepříjemné aktivity mohou být lukrativní. Bohužel, co se týče recyklace, zaplatí ji nejen obyčejní spotřebitelé, ale i oceány a zbytek přírodního prostředí.
Článek byl v anglickém jazyce uveřejněn zde.
Dr. Mikko Paunio je finský odborník na oblast veřejného zdraví a pomocný profesor obecné epidemiologie na univerzitě v Helsinkách. Je autorem nové publikace Nadace pro politiku globálního oteplování Save The Oceans – Stop Recycling Plastic.
Obrázek: Zdroj: GWPF
Komentáře